Musíme si s dětmi hrát?

Často si klienti stýskají na to, že si s dětmi neumí hrát. Že ví, že by měli, ale že si hrát neumí a neví, jak na to.

Jenže je to opravdu tak, že si máme s dětmi hrát?

Co když to vůbec není potřeba nebo je to dokonce špatně?

Když se snažíme si s dětmi hrát - s kostkami, vláčky, panenkami, tak se musíme snížit na jejich úroveň a ve své vývoji se vracíme o mnoho let zpátky. Stává se, že dítě se dostává do role vůdce a my hrajeme podle něj. Zvláště špatně je, když nás to nebaví, protože činost, která nás nebaví, nás vyčerpává. Nehledě na to, že dítě cítí, když nás to nebaví a může to vztáhnout na sebe, že být s ním nás nebaví.

To, co můžeme dětem dát, je být jim vzorem. Děti se potřebují od nás učit. Potřebují, abychom my byli tím, kdo je vede. Můžeme je přibrat k činnostem, které děláme my a nechat je, aby něco vyzkoušely ony samy. Je důležité, aby to byly činnosti, které nás baví a jsou užitečné, protože tím kromě samotné dovednosti učíme děti i to, aby se věnovaly činnostem, které je baví a jsou užitečné.

Do činností, které nás baví, se nemusíme nutit, jdou nám snadno a nevyčerpávají nás. Naopak nás nabíjí. Dělají nám radost a po jejich konání můžeme být fyzicky unavení, třeba, když sekáme dřevo, ale psychicky nám bude dobře a budeme cítit naplnění.

Takže v klidu odložte panenky, pokud vás to nebaví a pusťte se třeba do společného vaření, pokud vás vaření baví. Uvidíte, že vaše dcerka bude nadšená, že může být jako máma a vařit.

Děti potřebují naši pozornost, čas a péči, ale nepotřebují, abychom se chovali taky jako děti. Naopak potřebují, abychom byli ti velcí dospělí - máma a táta.

Napsali: Barbora Zumotová, Vojtěch Lust